Jak dosáhnout úspěchu s nulovým sebevědomím
Občas dostanu otázku: "Jak si zvýším sebevědomí? Chci dělat tohle, tohle, tohle, ale netroufnu si na to."
Moje odpověď? "No a co. Je to parádní nápad, prostě začni!"
Tady bych mohla článek zaklapnout a zavřít notebook, ale u jedné věty to skončit nemůže. A přitom je to právě tak jednoduché.
Sebevědomí je dnes strašně přeceňovaná věc. Jen proto, že někdo působí sebevědomě, ještě neznamená, že mu k nohám padají lidé a úspěchy se na něj valí ze všech stran. Vůbec ne! Dotyčný si osvojil základní věc, kterou opakuju pořád dokola, a která bude nutná teď, i potom.
Disciplína.
Moje úspěchy
Každý z nás definuje úspěch jinak. Pro někoho je úspěch dostat se na vysokou školu. Pro někoho naopak vysokou školu dodělat. Někdo je rád když má celou cestu na semaforech zelenou, a pro někoho je úspěch i vůbec vstát z postele.
Já za svůj osobní úspěch považuji svého syna, který roste, prospívá, poznává svět a já mám pocit, že už většího úspěchu nikdy nedosáhnu. Tak si jej definuji já. Jiní zase za mé úspěchy považují bronzovou medaili z mistrovství ČR v boxu. Někdo to, že jsem vůbec vlezla do ringu. Pro někoho tohle zase úspěchy nejsou, když jsem nebyla na mistrovství světa. Každý z nás má úspěch definovaný různě, a mám-li být upřímná, z hlediska mé sportovní kariéry, každý zápas, do kterého jsem se postavila, byl úspěch. Fakt, že jsem vlezla do ringu s Luckou Pudilovou, je pro mě úspěch. V osobní rovině považuji za úspěch, že jsem zvládla péči o umírajícího člověka. Přitom jsem zvládla přípravu a následně odboxovat Mistrovství ČR.
Žádné sebevědomí
A víte co? Ani v jednom případě jsem nebyla sebevědomá. ANI JEDNOU. Ale prostě jsem chtěla jít dát, vydat ze sebe víc, zkusit to, byla jsem zvědavá. To co dělám mě baví a vůbec mi nepřišlo na mysl, že bych nejdřív měla nabrat sebevědomí. Musela jsem dělat spoustu věcí, do kterých se mi nechtělo. Kdybych si řekla, že počkám, až si budu víc věřit, nic z toho všeho by se nestalo. Byla jsem poslední člověk na světě, který se považoval za tak zkušeného a erudovaného, abych šla udělat zkoušky na trenéra a box nakonec učit i ostatní. Ale šla jsem, bylo to zase něco nového, z jiného pohledu, já byla zase zvědavá.
A u všeho jsem měla nulové sebevědomí. Ale právě ta disciplína, to neustálé nadávání "mám tohle zapotřebí, proč to vůbec dělám?" mě nakonec dostalo přesně sem. Výsledek toho všeho je právě sebevědomí.
Protože všechno, do čeho jdete, vám jej zvedne. Jakmile si tu zkušenost prožijete, sebevědomí vám zase o kousek vyroste. Ale musíte do toho jít. Občas se mi stalo, že jsem vůbec nevěděla co dělám. Bála jsem se. Pochybovala jsem. Nevěděla jsem jaký bude další krok. Jestli mám dost zkušeností. Dovedností. Ale stejně jsem ten krok udělala a šla do toho. Problémy jsem řešila až za pochodu. A nikdy, nikdy se nic nepodělalo tak, aby mě to semlelo. A i tahle trajektorie, že jít do nového a neznámého vás naučí čelit problémům, vám zvedne sebevědomí.
Udělejte krok dopředu!
Takže pokud máte v hlavě představu, sen, cíl, jděte do toho. Věřte tomu. Vykročte, se strachem v hlavě, se srdcem v kalhotách, ale udělejte krok vpřed. Hrozí vám kvůli tomu smrt? Ne? Pak se není čeho bát. Za dobu mé trenérské praxe mi prošlo a prochází rukama hodně lidí, a všichni mají jedno společné - nemají pocit, že by byli dobří. Silní. Že by "na něco měli". A pak se mě ptají, "a jak to děláš?" a já jen odpovídám "no prostě dělám i to z čeho bych se možná pos*ala." Každá soupeřka v ringu mi zvedla adrenalin. Někdy jsem cítila i strach. Ale právě čelit tomu tváří tvář a zjistit, že zase o nic nešlo, mě posouvalo dál.
Vykašlete se na hledání sebevědomí, to si vás najde samo, až budete mít za sebou to, čeho se nejvíc bojíte. Překonávejte ty strachy a buďte na sebe pyšní.