Trénuji svěřence, ne klienty. Proč?

Každý člověk, který ke mně přijde trénovat box, se pro mě stává svěřencem. Nikdy klientem.

Proč?

Slovo klient ve mně vyvolává pocit obchodního vztahu. Jenže já lidi nevnímám jako někoho, kdo si přišel koupit hodinu boxu. Vnímám je jako lidi, kteří mi svěřili kus své cesty. Když za mnou přijde klient, je mi to proti srsti. Když za mnou přijde člověk, který má spoustu běžných problémů, je unavený, frustrovaný, demotivovaný nebo má dokonce psychické problémy, je to můj svěřenec. Ten člověk, který za mnou přijde kvůli boxu, za mnou nepřišel aby se naučil perfektně zadní hák. Nebo dát co největší ránu. Přišel za mnou, protože chce něco změnit. Někdy své tělo, jindy kondici, a možná i svou hlavu.

A takoví lidé se mi v podstatě svěřují do mé trenérské péče. Svěřují mi své osobní problémy. Obavy. Svěřují mi informace o svém zdraví, zdravotním stavu. Svěřují se mi s psychickými potížemi. I jaké léky berou. Svěřují se mi s nízkým sebevědomím. Pocitem méněcennosti. 

A to není málo.

A jelikož to není málo, je to pro mě velká zodpovědnost. To, co o lidech vím, je někdy i smutné. To, jakou důvěru ve mně mají, mě nesmírně těší a o to větší motivací pak pro mě je, předat jim toho co nejvíc. Skoro vždy jsem to já, kdo vidí jejich sílu. Oni sami ji nevidí. Já ano. A na dalším tréninku svou hranici zase posunou o kousek dál. Zesílí. Najednou se narovnají, zvednou hlavu a zjistí, že v sobě měli mnohem víc, než si mysleli. Mají klidnější hlavu. Líp se jim spí. Jsou rádi, že je někdo vyslechne a že jim poradí, když je o tu radu požádají. Já jsem přitom byla na stejné startovací pozici. Však v sekci "O mně" se o tom můžete dočíst. I v mé knize "V pohybu". 

A i já jsem byla svěřenec, když jsem pořád dokola chodila do ringu čelit svým strachům. I já byla člověk, u nějž viděl sílu jen jeho trenér. Já ji tehdy neviděla. Dnes stojím před svými svěřenci, a vidím tu jejich sílu dřív, než ji uvidí oni sami.  

Proto jim neříkám klienti. Jsou to moji svěřenci.